Nové vědění k obratu světů

Herbert Vollmann

12,74 €
včetně DPH
poštovného


Dostupnost: Není skladem


Popis

Detaily

Obratem světů míní autor této knihy právě dnešní vyhrocenou dobu. Uzavírá se dění mnoha tisíciletí, v nichž jsme my lidé zráli a vyvíjeli se, nyní přichází čas sklizně plodů naší činnosti. Přírodní zákon „Co kdo zaseje, to sklidí“ zesiluje a zrychluje svou činnost a nutí nás, abychom se potkali s důsledky svých postojů, myšlenek a činů. S konečnou platností si tak každý z nás sám rozhodne o své další existenci.

Zachránit nás může už nikoliv víra, ale vědění o těchto dějích, jejich respektování a přijetí. Čtenář této knihy brzy rozpozná v těchto zákonitostech smysluplné uspořádání světa, jež nám tak často chybí.

Kniha navazuje na dílo německého autora Abd-ru-shina „Ve světle Pravdy“ – Poselství Grálu.

Další informace
Autor Herbert Vollmann
ISBN 978-3-87860-647-5
Formát 15 x 23 cm
Provedení lepená vazba
Počet stran 205
Jazyk Čeština
Čas doručení DE: 3-8 dnů, v dalších zemích: 5-30 dnů
Náhled

Náhled

Předmluva

Při každém obratu světů je lidem dáváno nové, dosud neznámé vědění o stvoření.

Při dnešním obratu světů nám toto nové vědění přináší Poselství Grálu „Ve světle Pravdy“ od Abd-ru-shina.

V následujících pojednáních se pokusíme toto nové vědění využít, vlastními duchovními schopnostmi pochopit hlubší smysl dějů ve stvoření, přesahujících schopnosti pozemského chápání.

Vomperberg, v září 1995

I. díl

Původ člověka a lidské rasy

Chceme-li se zabývat lidskými rasami, nemůžeme mít jednostranně na mysli jen znaky pozemského těla, nýbrž musíme vzít na zřetel i nehmotné jádro tohoto těla, jež teprve oživuje pozemskou schránu.

Je proto třeba rozšířit svá pozorování i na duchovní oblast. Jen tak získáme současně také přehled o souvislostech celého vývoje.

Původ člověka je v duchovní říši, daleko nad prostorem a časem všech vrstev hmotnosti. Tam je pravý domov lidského duchovního druhu.

Před nepředstavitelně dlouhou dobou byl z této říše z ráje lidský duch „vypuzen“ jako nevědomý duchovní zárodek. Nebyl to pro něj trest, nýbrž jedna z velkých milostí Stvořitele, splnění touhy po vývoji a sebeuvědomování, jež je každému nevědomému duchovnímu zárodku vlastní.

Nevědomý duchovní zárodek se však nemůže vyvíjet v duchovní říši, nýbrž jen v níže ležícím světě hmotností, k němuž patří také hrubohmotnost naší Země. Teprve mnohem hrubší dojmy a vlivy tohoto světa umožňují probuzení nevědomého zárodku a nakonec také vědomé bytí. Duchovní zárodek se proto musel inkarnovat do pozemského těla, aby dostal nástroj ke svému zrání v hrubohmotnosti.

Jak ale přišly první zárodky lidského ducha k nástroji z masa a krve, když tehdy ještě nebyly na Zemi žádné lidské matky, u nichž by se mohly inkarnovat?

Tento jedinečný, neopakovaný děj se odehrál podle zákonů stvoření: Duchovní zárodky mužského a ženského druhu se inkarnovaly do stávajících těl tehdy nejvýše vyvinutých zvířat a použily jich jako mostu k pozemskému bytí.

Tento druh zvířat, podobajících se dnešním lidoopům, ukončil svůj vývoj a před svým vymřením poskytl duchovním zárodkům pozemská těla pro přechod na Zem. Teprve tyto tvory lze označovat za „pralidi“. Jimi začal na Zemi existovat lidský rod a s počátkem vlivu lidského ducha současně započala velká epocha dalšího vývoje také pro celou hrubohmotnost, na níž by jinak s dovršením vývoje nejušlechtilejších zvířat nastala stagnace.

V bibli nalezneme k tomuto významnému dění pouze obrazný odkaz: „I stvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem“ (1. Mojž. 2,7). Pojem „stvoření“ nebo „formování“ prachu země v sobě zahrnuje dlouhý řetěz vývoje života v hmotnosti od první buňky až k nejvýše vyvinutému zvířeti, do něhož se pak „vdechnutím života“ vtělil duchovní zárodek.

Takto přišly duchovní zárodky na Zemi a pod vlivem rozmanitých dojmů a prožitků dozrávaly. Zušlechťovaly přitom svá zvířecí těla až k dnešní lidské podobě a dělily se do ras, vybavených přírodou rozličnými tělesnými znaky a různou barvou kůže přesně podle potřeb pásma a příslušné části Země.

Dnes můžeme na nálezech koster, nářadí, nástrojů, jeskynních maleb, rytin a jiných předmětů z různých vývojových úseků člověka dobře vysledovat jeho proměnu od zvířecího k lidskému počínání, a především postupné zušlechťování převzatého zvířecího těla lidským duchem. Tyto vývojové úseky trvaly miliony let.

Tak probíhalo to dodnes záhadné vtělení člověka na Zem. Záhadné proto, poněvadž při pozorování a úvahách o životě lidí na Zemi se nebere v úvahu vědění o inkarnaci. Všechna ta chytře vymyšlená objasnění nenacházejí řešení, protože chybí inkarnace jako důležitý článek řetězu vývoje. Inkarnace je vstup duše, tedy ducha s jeho ochrannými obaly, do budoucího dětského tělíčka uprostřed doby těhotenství. Tento děj je stejný i dnes, a také tehdy tvořil pro první duchovní zárodky most k Zemi – s tím rozdílem, že tenkrát to byla ušlechtilá zvířata, která poskytla svá těla k tomuto tak důležitému přechodu ve vývoji stvoření.

Proto pochází zcela správně pozemské tělo člověka ze zvířete, ne však jeho oživující obsah – duch. Tento rozdíl se zřetelně projevuje ve složení krve. Složení se změnilo spolu se změnou vnitřního jádra v těle zvířete. Po této změně je pro tvorbu krve rozhodující duch, protože potřebuje krev jako most ke svému působení na zemi. Předtím určovala její složení zvířecí duše pocházející ze zcela jiného druhu stvoření, z bytostného. Dnes víme, že krev zvířecía lidská jsou naprosto rozdílné.

Z těchto souvislostí a procesu vývoje vyplývá, že příčinou všech těchto pochodů není libovůle, ale moudrý řád stvoření pracující důsledně a bez mezer podle vůle Stvořitele.

Tím vícenarůstá člověku povinnost Boží řád přesně poznat a dodržovat jej. Ani otázka lidských ras zde není výjimkou. Rasy se nesmí odcizovat svému určení, především ne vzájemným mísením.

V neposlední řadě také zde ukazuje správnou cestu příroda ve svém mnohotvárném působení. Dbá neustále na udržování čistoty ras. Kde dochází k mísení a křížení, tam se snaží z následků mísení vymanit a opět obnovit původní stav čisté rasy.

Podrobnými pokusy s křížením rostlin bylo například prokázáno, že již druhá generace kříženců měla jen polovinu potomků se smíšenými znaky, zatímco druhá polovina nesla opět čisté znaky výchozích druhů. Při dalším křížení zbylých kříženců se pochod opakoval dále ve stejném poměru, takže kříženců bylo po každém dalším křížení stále méně (Mendelovy zákony).

Z těchto dějů v přírodě by měl člověk vyvodit správné závěry pro své tělo a rasu a hledět se chránit proti cizím vlivům, neboť podléhá stejným zákonům.

To však může jen tehdy, je-li na domácí půdě, tedy stojí-li pevně na půdě Stvořitelem mu přidělené a snaží-li se ve všem přizpůsobovat jejím zvláštnostem, včetně záření hvězd a země. Jen správným spojením s domácí půdou mohou rasy a z nich utvářené národy zesílit a pokračovat ve svém vývoji. Jen tak vznikne zdravá základna pro pozvednutí vlastní kultury.

A jen na takové půdě může také v čistotě rozkvést pravá ženskost. Je to přece žena, kdo nese hlavní odpovědnost za potomstvo a kdo tak velmi často drží osud celých ras a národů ve svých rukou.

Nelze si však všímat jen nutnosti zakotvení v domácí půdě, nýbrž také zákona vývoje, stanovujícího jako podmínku nutnost pozvolného postupu od stupně ke stupni. Zvláště tehdy, jde-li o pozvednutí a podporování těch ras a národů, které ve svém duchovním vývoji zůstaly pozadu, nebo v důsledku své duchovní lenosti klesly zpět na nižší stupeň. V takových národech může požehnaná výstavba vycházet jen ze stupně dosud plně prožitého a pochopeného. Přeskakování stupňů se hořce mstí a brzdí jakýkoliv pokrok. Nejjasněji to zažíváme při výchově a vzdělávání svých dětí.

Nejinak je tomu u přírodních národů. Primitivní víra, v níž žijí a působí, má na stupni jejich existence své plné oprávnění a vyučující ji musí respektovat a potvrzovat. Těmto národům se nesmí jejich víra náhle brát a nahrazovat jiným již hotovým náboženstvím.

Emma Bernatziková, žena zemřelého přírodopisce prof. Dr. Hugo A. Bernatzika, se před lety na tiskové konferenci k této otázce zajímavým způsobem vyslovila. Poukázala na to, že „přírodní národy je třeba rozdělit do dvou skupin, a sice na kmeny věrné tradicím, žijící ve vesnicích podle starých zvyků, a kmeny již odrodilé, pracující jako dělníci a zaměstnanci v evropských podnicích. Ti druzí jsou vystaveni největším civilizačním škodám. Jestliže se přírodním národům, vyvinutým ve zcela jiných podmínkách, chtějí vnucovat evropské společenské formy a tito lidé náhle ztratí víru ve své bohy, vede to k jejich morálnímu zhroucení. Co jim prospěje, učíme-li je číst a psát, studují-li v Evropě a nosí evropské šaty, když pak po návratu do své vlasti nesmějí z rasových důvodů vstoupit do žádného hotelu. Přírodní národy jsme naučili civilizačním dovednostem, ale nevštípili jsme jim ducha civilizace. Bílí jsou vskutku špatnými učiteli.“

Potud závěry Emmy Bernatzikové, která spolu se svým mužem po desetiletí navštěvovala nejrozmanitější přírodní národy.

Výstavba v těchto národech musí začít u jejich víry, u jejich vlastních zvyků a potřeb, a poznenáhlu je vést stupeň po stupni ke stále vyššímu poznání, až nakonec k poznání nejvyššímu – k pravému poznání Boha.

Toto poznání Boha, nesoucí v sobě všechny dílčí poznatky, je nejvyšším cílem pro všechny lidi, lhostejno k jaké rase náležejí. Kdo je v sobě prožije, ten uznává také Boží vůli, vloženou Bohem do jeho zákonů, ať je nazýváme zákony kosmickými, přírodními, nebo zákony stvoření. Takový člověk bude mít také dostatečnou zralost ducha, aby pochopil, že všechny ty nejrůznější rasové problémy současnosti lze řešit spravedlivě a s respektem k lidské důstojnosti jen na základě zákonů stvoření.

Právě v  otázce ras se téměř ve všech dobách udělalo mnoho chyb, proto je třeba odstranit mnoho zla. A dalším nevěcným a nespravedlivým jednáním se nesmí ke starým chybám přidávat ještě i nové.

Vezměme si tedy z přírodních zákonů poučení pro svůj pozemský život:

Rasy jsou výrazem svaté vůle Stvořitelovy. Proto musí zůstat zachovány ve svých jednotlivých druzích a uchránit si své sepětí s domácí půdou. Právě rozmanitost lidských ras a jejich národů působí jako pramen, poskytující stálé osvěžení a oživení.

Neboť každá rasa, každý národ mají v sobě své hodnoty, vlastní pouze jim. Jen ve vzájemném doplňování těchto hodnot, ať již jsou to duchovní schopnosti, nebo druh a intenzita spojení s bytostným a duchovním vyzařováním sil stvoření, může vzniknout celek, integrace.

Lidé jednotlivých ras se mají poznávat, pěstovat společenský styk, vyměňovat si své duchovní a pozemské hodnoty a stejně tak si vzájemně pomáhat a podporovat se. K tomu se však nepotřebují navzájem mísit tělesným rozmnožováním.

Naproti tomu je bezpodmínečně nutné, aby si lidé vytvořili zdravou základnu pro vzájemné porozumění a společné působení a ujasnili si, že duchovní jádro každého pozemského člověka bez ohledu na barvu pleti má stejný původ: duchovní říši daleko nad hmotným stvořením, tedy ráj. Ten opouštějí všechny duchovní zárodky nevědomě, s cílem navrátit se zpět jako lidští duchové, osobnosti nabyvší vědomí sebe samých.

Zde jsme právě zmínili nový velký poznatek, že každý člověk se již před svým zrozením nacházel v ráji, ovšem jako nevědomý duchovní zárodek, a že svým návratem do duchovního domova ukončí svůj započatý koloběh. Všichni pozemští lidé jsou tedy stejného duchovního původu. Jediný rozdíl mezi nimi je nutno hledat ve zralosti, v duchovním vývoji, a ten si určuje každý lidský duch sám rozhodováním své svobodné vůle. Teprve tento zorný úhel umožňuje správný pohled na harmonickou spolupráci všech ras a národů: nemají stát nad sebou ani pod sebou, nýbrž rovnocenně vedle sebe.

Kdyby o tom lidé jednou důkladně přemýšleli, ustaly by postupně veškeré předsudky a podceňování, opovrhování a potlačování, zmizelo by dokonce i nepřátelství a nenávist a nastoupila by myšlenka výstavby pravého porozumění národů.

Neboť nadešel čas, kdy rasya národy konečně musí zaujmout správné místo na stupni pravého lidství. Na tomto stupni se budou vzájemně respektovat, pomáhat si a podporovat se, pamětlivi svého společného duchovního původu, ve vděčném pohledu ke Stvořiteli a vládci všech světů.

 

Obrat světů

Básník Friedrich Hebbel napsal v roce 1837 ve svých „Denících“: „Nemusíme naříkat, že všechno je pomíjivé. Když se nás pravdivě dotkne i to nejpomíjivější, probudí v nás to, co je nepomíjející.“

Tato slova vystihují podstatu našich úvah. Pro vývoj lidského ducha patří pojmy pomíjivé a nepomíjející k těm nejdůležitějším.

Abychom poznali, co je pomíjivé, stačí se rozhlédnout v přírodě. Všude vidíme opětovně stále stejný vývoj. Vloží-li se semeno do úrodné půdy, začne růst, pak následuje květ a zrání, a nakonec přezrálost a rozklad. Tak je tomu i ve všech ostatních oblastech přírody, u zvířat stejně jako třeba u kamenů, jež vznikají a zvětrávají. Také pozemské tělo člověka podléhá tomuto přírodnímu zákonu.

Vznik a zánik jsou znaky pomíjivého. Pomíjivé je celé hmotné stvoření, včetně jemnohmotnosti, tak zvaného onoho světa. Je to všechno, co rozumíme pod pojmem „svět“. Odtud Ježíšova slova: ,,Moje království není z tohoto světa…“ (Jan 18,36).

Svět, který je přece ohraničený, můžeme nazývat také pozdějším stvořením, protože se skutečně vyvinul až po vlastním duchovním stvoření, po ráji. Duchovní stvoření je předobrazem nebo vzorem pro později stvořený hmotný svět. Tak je skutečně „vše pomíjivé jen podobenstvím“ (Goethe: Faust, II. díl, závěr). Můžeme ještě dodat: „podobenstvím nepomíjejícího“. Tedy odraz obrazu, otisk podoby nepomíjejícího duchovního stvoření. tom spočívá rozluštění otázky původu světa.

Hmotné stvoření leží pod duchovním stvořením, pod rájem. Na rozdíl od věčného ráje je ve světě věčný jen koloběh vzniku a zániku. To znamená věčné formování, spojování základních látek a po určité době opět jejich rozpad v prapodstatu, aby se pak očištěné a osvěžené znovu spojovaly v jiné tvary. – Věčné „Zemři a buď“ (Goethe).

V malém můžeme zánik a nový vznik pozorovat například na zahradním kompostu skládajícím se z různých odpadů, tedy z látek, v nichž již započala přezrálost. Po určité době se odpad úplně rozloží a promění se v čerstvý humus.

Stejně jako v malém je tomu i ve velkém. I ta největší seskupení ve světě hmotnosti, jakými jsou světové části, musí jednou zaniknout. Jsou to mohutné, v sobě uzavřené světové díly s nespočetnými slunečními soustavami, vykonávajícími obrovský koloběh.

Ve Zjevení Janově se těchto sedm světových částí označuje jako obce, tedy světové obce, a ty jsou pojmenovány Efesus, Smyrna, Pergamos, Thyatira, Sardy, Filadelfia a Laodikea (Zjev. 1,11). Každá obec má anděla jako strážce.

Zde nejde o pozemské obce v Asii – ty pouze nesou stejné jméno. Země patří ke světové části Efesus, a ta má tedy pro pozemské lidstvo největší význam.

Stejně jako se v malém vyskytují u rostlin, zvířat a lidí období přechodu do stádia zrání, v němž se uzavírá určitý vývojový úsek a připravuje se nový, platí totéž i pro světové části. I u nich existují přechody z jednoho stupně zralosti do druhého. Pokaždé, když přechází světový díl z předchozího stupně své vývojové zralosti do nového, znamená to obrat světů!

Jednou však nastane v mnoho milionů let trvajícím koloběhu každého světového dílu jeho poslední obrat. Při něm vstupuje světový díl do stavu přezrálosti. Následuje rozpad a rozklad v pralátku. Z ní se pak opět tvoří nové neopotřebované světové části.

Takový poslední obrat, předurčený již od počátku, nastal pro naši světovou část v dnešní době. Její koloběh se blíží ke konci, a tím k rozkladu. To se přirozeně nestane ani ze dne na den, ani současně pro všechna světová tělesa.

Pro naši Zemi však tento obrat, přinášející poslední úsek dlouhého vývojového údobí, již citelně započal. Ukazuje se to na stále přibývajících převratných událostech všeho druhu.

 

Člověk a obrat světů

Co však jen má člověk s tímto obratem světů společného? Proč se vůbec v tomto pomíjivém světě nachází člověk, jehož jádro je svým původem nepomíjející? Co ho přimělo, aby se ve světě vystavil všemožným nebezpečím a pokušením?

Příčina spočívá v tichém nutkání lidského duchovního zárodku po uvědomění, jež nastane při určitém stupni zralosti a přivodí zcela přirozený děj: vypuzení z ráje. Neboť kolébkou lidského ducha je ráj, duchovní říše. Lidský duch tam žije jako nevědomý duchovní zárodek a sám od sebe se nemůže probudit.

Musí se ponořit do světa hmotnosti, ležícího pod rájem, aby tam rostl a zrál jako semínko v půdě.

Teprve nutnost potýkat se s mnohem hrubšími dojmy a vlivy tohoto světa může probudit nevědomý zárodek k sebeuvědomění. Lidský duch, usilující k uvědomění, se tedy musí dostat do styku s pomíjivým. Čím „opravdověji“ a vytrvaleji tento styk přirozeným způsobem proběhne, tím dříve se může člověk pozdvihnout z hmotnosti a vrátit se zpět do duchovní říše jako plně vědomý čistý lidský duch, jako „ztracený syn“. V ráji pak bude věčně užívat radostí vědomého bytí. „Co je zaseto jako pomíjitelné, vstává jako nepomíjitelné,“ píše Pavel ve svém prvním dopise Korintským (1. Kor 15,42). Z pomíjivé hmotnosti, do níž se duchovní zárodek inkarnoval, povstane jednoho dne nepomíjivý dokonalý duch jako vědomá osobnost do světlých výšin svého domova.

Mnozí se nyní budou ptát, proč je původ člověka právě v ráji. Vždyť by mohl být také v jiné, níže položené úrovni mimo ráj, odkud by se mohl vyvíjet výš, nebo by mohl vzniknout teprve s tvořícím se dětským tělíčkem.

Odpověď na tuto otázku spočívá v zákonu koloběhu, podle něhož se všechno musí nakonec vrátit ke svému původu. Teprve tehdy je koloběh dokončen. Tuto zákonitost nutného návratu k původu, k východisku vidíme v hmotnosti například na koloběhu krve nebo vody. Krev se musí vždy znovu vracet do srdce; a voda stoupá z oceánu do atmosféry jako vodní pára, vrací se odtud v tekutém nebo pevném stavu k zemi a odtud zase do oceánu. Témuž zákonu podléhá i lidský duch. Nikdy by nemohl vejít do ráje, kdyby to nebylo místo jeho původu, odkud jako duchovní zárodek vyšel.

Popud ke koloběhu duchovních zárodků spočívá v nutkání po uvědomění, a uvědomění musí zárodky získat ve hmotnosti během určitého časového úseku.

Zmešká-li člověk čas určený pro vlastní zrání a použije svou svobodnou vůli k putování po chybných cestách, bude mu nakonec hrozit nebezpečí, že včas nenajde cestu zpět do duchovní říše a uvázne ve hmotnosti. Jeho jemnohmotné tělo pak bude vtaženo do rozkladu hmotnosti.

Lidský duch přitom ztratí své vědomí sebe sama, své osobní „já“, a tím i lidskou podobu, již tímto vědomím získal. Musí se vrátit zpět do ráje jako nevědomý duchovní zárodek.

Před touto věčnou duchovní smrtí, nazývanou též jinou nebo druhou smrtí (Zjev. 20,6), varuje bible. Znamená tolik, co věčné zatracení a vyškrtnutí jména z „knihy života“, nebo lépe řečeno: z vědomého života. Vymazání „duchovního“ jména je vyjádřeno slovy: „Památka spravedlivého bude k požehnání, kdežto jméno svévolníků zpráchniví“ (Přísl. 10,7). Již Kniha Sirachova varuje: „Kdo miluje zlato, nedojde ospravedlnění“ (Sir. 31,5). Kdo se dá zachytit pomíjejícím, kdo nad ním ztratí kontrolu a odsune duchovní stranou, ten uvízne v pomíjivém a musí spolu s ním zajít. Jinými slovy: Kdo se váže na hmotu, materii, kdo nedovede uznat nic jiného a přijímá jen hmotu ve víře, že ona je to jedině existující, ten s hmotou též zajde, protože se od ní nemůže odloučit v době, kdy hmotnost vejde do rozkladu a znovu se změní v prasemeno pozdějšího stvoření.

Tak se tento obrat světů stane také obratem lidstva, obratem nejen v pozemském bytí, ale v celém bytí člověka. Přináší dovršení vývoje lidského ducha. Ten kdysi opustil svůj domov a jako zárodek sestoupil do světa hmotnosti, nevědomý jako dítě přicházející do školy, a teprve časem si uvědomuje její poslání a cíl.

Podle moudrého Stvořitelova plánu dostal vyvíjející se lidský duch ty nejlepší učitele. Zvláště v dobách obratů se na Zemi inkarnoval mnohý vysoký duch, aby novým věděním z knihy stvoření svědomitě a věrně vedl lidské duchy dále k nejbližšímu stupni poznání. Několik těchto učitelů známe: Mojžíš a proroci, Krišna, Zoroaster, Lao-c’, Buddha, Mohamed. Dávno před nimi tu však byli ještě jiní vůdcové lidstva. Jejich učení byla vždy přizpůsobena tehdejší schopnosti myšlení a chápání jednotlivých národů a ras. Jejich cíl byl vždy týž: pečlivé vedení od jednoho stupně ke stupni nejblíže vyššímu, až nakonec k tomu poslednímu: ke stupni poznání Boha a k uctívání Boha činem!

Na pozemském a duchovním zdokonalování ve všech oblastech života spolupůsobilo také mnoho dozrávajících lidských duchů.

Lidé však svému Stvořiteli za všechny tyto pomoci projevili málo vděčnosti. Brzy po smrti jeho poslů došlo většinou k pokřivení nauk podle vlastních sobeckých přání lidí. Přišli i falešní učitelé a proroci, těžící z duchovní lenosti většiny, a nabídli lidem vlastní pohodlné nauky, aby tak dosáhli pozemské moci a uznání.

Když pak přišel Ježíš, aby zvěstoval Slovo a varoval před posledním soudem, vyhrazeným Synu Člověka jako světovému soudci a učiteli, nalezl jen zřídka úrodnou půdu. Většina lidí se o Boží poselství nestarala. Dělali si, co chtěli a co uznávali za správné, a stále více se vzdalovali Bohu.

Chování lidí vůči poslům a učitelům, které Bůh již před Ježíšem poslal lidem ku pomoci a podpoře vývoje, vylíčil Ježíš v podobenství o vinařích. Jako všechna ostatní podobenství se ani ono nemá chápat v pozemském, nýbrž v duchovním smyslu (Mat. 21,33–43).

Bůh, hospodář, vysadil vinici (hmotnost) a poskytl ji vinařům (lidem). Jeho vyslaní služebníci (poslové) byli zajati, zmrskáni, dokonce zabiti.

Když nakonec hospodář poslal svého syna, zabili i jeho. Ježíš zde líčí jasnozřivě svou vlastní násilnou pozemskou smrt. –

Jednou však konečně nepřátelský postoj lidí vůči Stvořiteli dojde svého konce. A tento konec je právě spojen s obratem světů a se světovým soudem!

Světový soud požaduje od člověka konečné rozhodnutí, zda chce jít do věčné temnoty, nebo do věčného života. Přitom je člověku ponechána plná svoboda rozhodování. Musí si svůj rozsudek vynést sám! Jeho provedení pak uskuteční Ježíšem zvěstovaný Syn Člověka prostřednictvím záření.

Vývoj člověka nemůže trvat libovolně dlouho a není možné jej libovolně přerušovat a navazovat. Květina také na nějakou dobu nepřeruší svůj růst, aby pak zase klidně rostla dál, ale vyvíjí se trvale ke svému zrání v čase k tomu určeném. Tento přírodní zákon platí bez výjimky i pro duchovní růst a zrání člověka.

V období dnešní zralosti stvoření by měl být také člověk zralý pro začátek svého vzestupu. Protože však zralý není, musí zmeškané dohonit. To však může jen tehdy, když s konečnou platností zanechá zla a všeho chybného, rozhodne se chtít už jen dobro a jen to bude nadále konat. Cestu mu ukazuje vědění o stvoření.

Časový úsek k dohnání zmeškaného a k poslednímu dozrávání až po začátek rozkladu hmotnosti může z pozemského hlediska trvat mnoho tisíciletí i déle. Ve srovnání s dosavadní dobou vývoje je však vyměřen krátce.

Na vývoji lidského ducha si musíme všimnout ještě jedné velmi podstatné skutečnosti. Nabývání vědomí vlastního já, probíhající v mnoha stupních, a osvojování mnohostranného vědění, zahrnujícího celé stvoření, nelze obsáhnout v jediném pozemském životě. Jsou k tomu zapotřebí opakovaná bytí na Zemi a přitom se často lidé v různých pozemských životech znovu setkávají. Někdy o tom máme letmé tušení, potkáme-li toho či onoho neznámého člověka, a je nám, jako bychom ho už dlouho znali. Podobně je tomu s určitými místy nebo krajinami.

Žádný z těchto vývojových procesů nepodléhá libovůli. Všechny se řídí přesně podle zákonů Božích. Dbáme-li jich, přinášejí užitek a pokrok. Nebezpečnými se stanou až tehdy, poutá-li se člověk příliš k pomíjejícímu. Nesmí nikdy zapomínat, že je v tomto světě jen poutníkem, že jeho domov a cíl leží ve výšinách, a nikoli v hlubinách!